S tím, jak se mění počítače, také začínáme lépe chápat lidský mozek. Ještě před 15ti lety si vědci mysleli, že mozek se vyvíjí pouze na počátku života a jeho vývoj se zastaví krátce po dospívání. Nyní však již víme, že nervové sítě se vyvíjejí dál v závislosti na dalších věcech, mezi které patří např. schopnost učení.

Eyal Ophir se krátce po svém nástupu na Stanford v roce 2004 začal zabývat myšlenkou, zda-li by nemohlo intenzivní soustředění na více činností současně měnit charakteristiku mozku, o které se lidé do té doby domnívali, že je neměnná, totiž že lidé jsou v jeden moment schopni přijímat informace pouze z jednoho zdroje.

Pokud bychom se vrátili o půl století zpět, obecně se podle testů usuzovalo, že mozek je jen výjimečně schopný přijímat dva toky informací a není současně schopen rozhodovat o více záležitostech. Doktor Ophir, v té době student, se však začal zabývat myšlenkou, že by se mozek mohl přizpůsobovat tomu, aby tuto zátěž zvládal.

Za jeho touhou a výzkumem stál osobní důvod. Sedm let totiž strávil v izraelské armádě než byl propuštěn od letectva - z části nejspíše proto, že nebyl dobrý ve vyhodnocování více informací současně. Mohl by k tomu být jeho mozek vytrénován?

Doktor Ophir byl, stejně jako mnoho dalších vědců zabývajících se fungováním mozku, byl překvapen tím, co zjistil.

Mýtus multitaskingu

Testovaní lidé byli rozděleni podle odpovědí, které uvedli v dotazníku, do dvou skupin: na ti, co duševní multitasking byli zvyklí používat a na ty, kteří ne.

V počítačovém testu vytvořeném doktorem Ophirem a jeho spolupracovníky byly lidem ukazovány obrazce skládající se z červených obdélníků. Obrázky se střídaly a úkolem bylo určit, zda-li došlo ke změně pozice obdélníků či nikoli. Po několika prvních obrázcích byly do testu zahrnuty i modré obdélníky, které měly celou činnost ztížit, ale zkoumaní lidé měli jejich přítomnost ignorovat. Smyslem celého tohoto testu bylo určit, jak dobře si lidé vedou při filtrování rušivých podmětů.

Uživatelé na multitasking si v testu vedli znatelně hůře, než lidé, kteří vykonávání více činností zároveň odmítají. Uživatelé využívající multitasking měli mnohem více problémů s tím, aby si nevšímali modrých obdélníků - tedy irelevantních informací.

Stejní lidé si vedli hůře i v dalším testu, který byl zaměřený na rychlost přecházení mezi jednotlivými úkoly. Tento test se skládal např. z rozlišování mezi samohláskami a souhláskami nebo lichými a sudými čísly. “Multitaskeři” se i v této činnosti ukázali jako méně výkonní.

Na Stanfordu, který je důležitým centrem při výzkumu v této oblasti, proběhl další test. Výsledek tohoto testu odhalil, že lidé využívající multitasking mnohem častěji vyhledávají nové informace místo toho, aby se spokojil s odměnou za odevzdání starších, i když použitelných a ceněných údajů.

Podle vědců to ukazuje na zajímavou skutečnost: “multitaskeři” jsou mnohem citlivější na příchozí informace.

Výsledky poukazují také na pradávný konflikt v mozku, který může být zesílen právě technologiemi. Část mozku funguje jako kontrolní věž a pomáhá člověku zaměřovat pozornost a stanovovat priority. Některé primitivnější části, jako třeba zpracování zrakových a zvukových vjemů, strhávají pozornost této kontrolní věže k novým informacím a bombardují ji mnoha a mnoha daty.

Podle vědců vedla k tomuto způsobu práce evoluce, protože základní mozkové funkce upozorňovaly člověka na nebezpečí, jako je například blížící se divoké zvíře a umožňovaly mu tak přežít, což bylo v tu chvíli pravděpodobně důležitější než stavba chýše. Dnes nám většinou nic takového nehrozí a mozek se potřebuje vytížit něčím jiným - tedy např. příchozí elektronickou poštou, která přeruší naši práci na podnikatelském záměru nebo dovádění se svými potomky.

“Mozek byl zkrátka v průběhu historie připravený zareagovat i na jakýkoli sebemenší náznak, že se něco děje, a této vlastnosti se doposud nedokázal zbavit,” říká Clifford Nass, profesor na komunikaci ze Stanfordu. “Stále více lidí se nechává vyrušovat sebemenšími náznaky něčeho zajímavého. Nedokáží je ignorovat.”

Pan Nass říká, že Stanfordské studie jsou důležité, protože ukazují doprovodný efekt multitaskingu: “Děsivou částí tohoto návyku totiž je, že jej není možné jen tak vypnout, ani když jej není vůbec potřeba.”

Melina Uncapher, neurobioložka ze Stanfordského týmu říká, že dříve si vědci nebyli jistě, zda-li multitasking není tendence některých lidí a chybějící schopnost se na něco soustředit. Dnes se ale stále více vědců začíná domnívat, že za tím může být právě přetížení neustálým přísunem informací.

Jedna ze studií, které proběhly na univerzitě v Kalifornii zjistila, že lidé vyrušení e-mailem pociťují vyšší stres než lidé, kteří se vyrušit nenechají. Podle psychiatra Garyho Smalla z kalifornské univerzity mohou stresové hormony za horší funkčnost krátkodobé paměti.

Předběžné výzkumy dokazují, že někteří lidé jsou schopni odolávat přísunu většího množství informací lépe než jiní. Podle vědců z Univerzity v Utahu jich jsou však v populaci zhruba pouhá tři procenta.

Výzkumy také dokazují, že používání počítačů má neurologické výhody. V imaginativních testech doktora Smalla se totiž u uživatelů internetu zjistila větší mozková aktivita než u lidí, kteří internet nevyužívají. Zdá se, že se u uživatelů internetu vyvinuly lepší nervové obvody.

Svůj přínos má i hraní počítačových her. Tvrdí to alespoň výzkumníci z Rochesteru. Podle těch jsou totiž hráči rychlých počítačových her schopni při testech zpracovat o třetinu více pohyblivých objektů než lidé, kteří takového hry nehrají. Hry podle nich mohou zlepšit schopnost reagovat a vybrat to podstatné z většího celku.

“V jistém smyslu mají hry značné rehabilitační a vzdělávací schopnosti," říká vedoucí týmu Daphne Bavelierová, která pracuje na tom, aby se tyto prostředky daly využít ke zlepšení reálných dispozic, mezi které patří například bezpečnější řízení.

Mezi vědci v současné době probíhá vášnivá diskuse o tom, zda-li mají technologie vliv na fungování mozku, zda-li je to dobře nebo špatne a jak velký tento vliv případně je.

“Podstatou celého problému je přizpůsobivost mozku,” říká Steven Yantis, profesor z Univerzity Johna Hopkinse. “Není pochyb o tom, že mozek se přizpůsobuje po celou dobu,” říká. Zatím je prý ale příliš brzy, abychom mohli říci, že změny způsobené technologiemi se nějak liší od změn, které probíhaly kdykoli v historii.

Doktor Ophir se snaží vyvarovat hodnocení těchto změn, i když má obavy, že by mohly mít vliv na kreativitu a tvořivost.

Neobává se pouze o ostatní lidi. Krátce po nástupu na univerzitu byl od svého profesora pochválen za to, že jako jeden z mála věnuje plnou pozornost výkladu a nepoužívá telefon ani počítač. V poslední době začal ale používat iPhone a pozoruje změnu - telefon neustále přitahuje jeho pozornost, dokonce i když tráví čas se svou dcerou.

“Média mě mění,” říká. “Slyším svůj vnitřní hlas, který říká: zkontroluj e-mail a hlasovou schránku.”

“Musím pracovat, abych to potlačil.”

Pan Campbell se to nesnaží potlačovat, protože to již nedokáže.

Vyrušen mrtvolou

Je květnová středa a pan Campbell během 10 minut zahájí on-line konferenci, která by mohla významným způsobem ovlivnit budoucnost jeho nové společnosti. Ta se zabývá softwarem, který má společnostem pomoci pochopit vzorce chování jejich on-line zákazníků.

Pan Campbell a jeho kolegové (všichni pracují z domova) právě usilovně pracují na sestavení programu, který jim umožní sdílet obrázky s vedeními jejich perspektivních programů.

Ale zrovna v momentě, kdy by se pan Campbell potřeboval nejvíce soustředit na tento urgentní úkol, je jeho pozornost kompletně zaujata jinou zprávou: “Muž nalezen mrtev přímo ve své společnosti.”

Tato zpráva se objevila na jednom z jeho monitorů, které jsou v současné době navíc rozšířeny ještě zobrazovací plochou jeho notebooku a iPADu.

Na levém monitoru pan Campbell sleduje Twitter, na kterém má přidáno 1100 uživatelů a také ICQ a chatovaní místnost. Prostřední monitor je zaplněn tmavým oknem s počítačovým kódem, na kterém aktuálně pracuje a programem Skype, který mu umožňuje komunikovat s jeho spolupracovníky. Monitor na pravé straně obsahuje e-maily, kalendář, webový prohlížeč a hudební přehrávač.

I přes plné pracovní vytížení nemůže pan Campbell dostat z hlavy zprávu o nalezené mrtvole. Kliká na odkaz, rychle kouká na článek a odmítá jej s tím, že je to nějaký článek někde o něčem. Jeho pohled končí u reklamy na džíny.

Program je konečně sestaven, porada probíhá a končí s tím, že partneři jsou připraveny jít do společného podnikání.

Někdy má ale počínání pana Campbella významnější dopady. Před několika týdny opět přehlédl e-mail od potenciálně významného investora. Dříve zaregistroval společnost ke špatnému typu úctu u společnosti Amazon, což jej stále nemalé peníze. Nedávno pak spálil grilované hamburgery, protože jim nevěnoval plnou pozornost a místo toho hrál videohru.

Pan Campbell si svých návyků nemusí být vědom. Nedávného ráno během dvou a půl hodiny velmi často přecházel mezi e-maily a několika dalšími programy, což zjistil program, který s jeho svolením monitoruje jeho činnost. Když se jej později ptali, co že v té době děla, odpověděl, že měl dlouhý telefonický rozhovor a vyřídil jeden nebo dva e-maily.

Tento druh myšlenkové nepřítomnosti pana Campbella ale v podstatě není ničím novým. Již dříve se vědělo o tom, že lidé se jsou schopno zcela ponořit do své práce, koníčků nebo sledování televize na úkor mnoha dalších věcí včetně rodiny.

Pan Campbell připouští, že takto posedle lze pracovat nebo hrát i bez techniky. Přesně tak, jako se jeho otec dříve dokázal ponořit do luštění křížovky. Říká ale, že dnešní éra je odlišná tím, že může tímto stylem žít kdykoli a kdekoli.

“Je to mix výhod i nevýhod,” říká. “Pokud si nedáváte pozor, může se vaše manželství brzy rozpadnout nebo se mohou začít brzy vaše děti cítit odmítané a nechtěné."

Dokončení zítra...

Zdroj: MATT RICHTEL pro The New York Times