Tak a už tu máme první soutěžní příspěvek, který nám zaslal uživatel, který se u nás ve fórech pohybuje pod přezdívkou Jack. Tento soutěžní příspěvek nevyjadřuje názor redakce a neodpovídame za obsah jeho obsah.

K příběhu je nutno připojit dovysvětlovací sled faktů, který je však nutno číst předem. Termín "Milášek" jsem si vypůjčil od jedné postavy z nejmenovaného knižního a následně filmového zpracování nejmenovaného příběhu, který však jistě všichni dobře znáte a vystihuje můj tehdejší i nynější vztah k PDA, které jsem vlastnil, vlastním a vlastnit budu. Příběh byl započat někdy před cca dvěmi lety IBM Work Padem c3, který měl pokračování v PALMU M515 a vyvrcholil Wolframem T3 (což je překlad z AJ termínu Tungsten). Pravda, netuším, zda-li za něj budou nějaké ty Oskary, ale co ? Taktéž je nutno podotknout, že následný text není psán spisovnou češtinou. Jsou tam i drobné hovorové a žargonové prvky. Můj vztah k PDA vyjadřuje i skutečnost, že si již neumím představit, samozřejmě s trochou nadsázky, život bez Miláška. Můj osobní TT3 je krásnej, ergonomicky naprosto vyhovující, rychlej, akorát do kapsy a výkonnej lodivod, a dle mého soudu, celé PDA scény. Nosím jej všude, otvírám, hrabu se v něm, ale přátelé nejvíce mě vyhovuje na WC. Je tam klid , nikdo Vám do toho nekafrá atd, atd., ale o tom až v mém příběhu. Vzpomenu-li si k čemu jsem si vůbec své první PDA pořídil, nemohu než se pousmát. Dozajista, jak jinak než k práci. Potřeboval jsem mít po ruce vždy nějakej ten zákon a nechtěl nosit s sebou ty obtloustlé bible. Pak přibyly knihy, nějaká ta logická hra a hle ? 8MB bylo prostě málo. Dnes mohu konstatovat, že už teď s TT3, nevyužívám všeho co nabízí, a to ani z 50%. Ale život bez něj ? Už asi ne. Měl jsem týdenní výluku způsobenou změnou PDA (mezi Palmem M515 a TT3) a dále, v mém příběhu, se Vám budu snažit přiblížit jeden den z tohoto dlouhého týdne BEZ. Letmé příklady : nechutenství, nerudnost, opravdové svrbění prstů (tímto jsem nikdy netrpěl) a neschopnost se nějak kloudně soustředit, tedy vcelku netradiční, ale jistě pochopitelné příhody. Prostě, byl to průvan mých odvykacích schopností a nevím, nevím. Manželka by asi dokázala zdařileji popsat onen týden BEZ Tak zkusme tedy jen jeden den v mém podání.

Představte si takový běžný den naplněný povinností jít do práce. Obvyklé ranní vstávání s nechutí vystřídalo ještě větší nechutenství k tomuto, sice povinnému, ale jinak velmi neradostnému a nudnému rituálu (nepatřím mezi skřivany, ale sovy). Netěšila mne, již od prvního rozlepení oka (a mnohdy i bez otevření, tj. při fyzickém probuzení, nikoli psychickém, ovšem s neochotou otevřít oči) myšlenka, že budu den trávit bez svého Miláška. Nepředstavitelně dlouhých, minimálně, 18 hodin v probuzeném a polobdělém stavu (jak jsem již psal, jsem sova). Polobdělý proto, neboť, dle mého soudu, se nelze soustředit na své výkony bez Miláška, když Vás neuklidňuje myšlenka, že si po práci můžete jen tak, třeba zbytečně, brnknout stylusem po "pekelně vostrým displeji!" Po probuzení tedy následovalo bezduché motání se po bytě, sem tam se zakopnutím o něco zapomenutého na zemi mými dcerami, a doploužení se do kuchyně k odpadkovému koši. Tady budete moci souhlasit s dále zmíněným zdravě vyhlížejícím jedincem. Sešlápl jsem pedál plynu, a koš na odpadky otevřel svou vyzývavou tlamu. Nic mi nedocházelo. Popadl jsem své načiní a chystal se vykonat ranní nutnost spočívající ve vyloučení přebytečných tekutin z těla. Ejhle, dcera za mnou říká : "taťko, co děláš ?" Já se probudil zcela a překvapeně koukal jako blázen co činím. Pohled putoval letem od shora dolů. Mé ruce držely co jsem již popsal, šklebila se na mne obrovská nechutná tvář odpadkového koše a já měl nohu na sešlápnutém plynu. Ani na milisekundu jsem nepochyboval o tom, co jsem chtěl učinit. "……………………", proto jsem ihned pustil náčiní, vyšlápl plyn, abych zavřel odpadkovému koši ústa a urychleně jsem se odšoural na záchod dodělat, co jsem právě chtěl učinit v kuchyni. Přiznám, že jsem se načas probudil i psychicky. Při dokonání všech potřeb jsem vyšlápl směr koupelna k ranní očistě. Čištění zubů se zdálo být nepředstavitelně dlouhou záležitostí. Prostě "šuchlání" zubním kartáčkem sem a tam a bezduchý pohled sochy do bílé keramiky (běžné bytové umývadlo). Po ručníku jsem sáhl automaticky na místo určení a utřel jsem se sice pověšeným ručníkem, ale pro celou i vzdálenou rodinu, který vždy sídlil na místě za tím mým. Ten můj manželka dala do pračky a nestačila tam dát ještě čistý. Mě to však vůbec nedošlo. Prostě nádherné ráno jak má být, a k tomu ještě bez Miláška.

Cestu do práce absolvuji MHD a i když jsem vlastníkem luxusního koženého pouzdra se sponou na opasek, přesto jsem si svého Miláška, v době, kdy jsem jej ještě měl, soukal do aktovky. Mé město je plné, velmi zručných a nevině vyhlížejících, kapesních zlodějů. A jak jistě uznáte, je to přeci jen bezpečnější místo než na opasku. Ten rituál ranního výběru aktovky v MHD mám tak dokonale vžitý a secvičený jako Spartakiádu na rok 1985, tehdy jako svazarmovec, že jsem automaticky sahal pro svého palmika, který tam nebyl. Na chvíli jsem byl vyděšen. Hlavou mi problesklo nejméně 1000 poplašných otázek a signálů (k tématu a pro názornost Vám musí postačit pouze tři). "Dostal jsem se někde mezi zloděje tak zručné, že mi jej vytáhli ze zapnuté aktovky ? Zapomněl jsem jej doma ? Nestrčil jsem si jej někam jinam, třeba do náprsní kapsy ?" Musíte uznat, že alespoň jedna z nich asociuje každému zdravě vyhlížejícímu jedinci diagnósu : "drobná schíza". Po cca třech sekundách mi došlo, že jsem pořád velmi bdělý ochránce svého palmika, jen s tím rozdílem, že jsem jej den předtím prodal novému majiteli a čekal na nového, dalšího v počtu, lepšího, krásnějšího, s ještě více pekelně ostrým displejem a krásně otvíracího. Nóóóóóóóóó jo ! Ano přátelé, čekal jsem na tehdy na vysněného Wolframa T3.

V práci ranní, skoro povinná, akademická desetiminutovka s kolegyní, se přespříliš nepovedla, neboť shledala (tato velmi bystrá žena), že se mnou není něco v pořádku. Hrnek kávy jsem si totiž zalil studenou vodou z varné konvice. Mé následné pobrukování v nesrozumitelné a blíže nedefinovatelné stupnici ji o tom jen ujistilo. Následovalo posazení za stůl a zapnutí PC, které kupodivu, proběhlo bez větších obtíží.

O tlumeném tlučení prsty do stolu a pohledu na kalendář střídajícím pohled na hodiny se snahou potlačit trochu čas, aby ten nový, další v počtu, lepší, krásnější, s ještě více pekelně ostrým displejem a krásně otvírací Wolfram T3 už přišel, v době kdy jsem měl zhotovovat velmi cennou písemnost, myslím nemusím dále psát. Zvažoval jsem všechny možné varianty, kdy už by mohl, při troše dobré vůle odesílatele, tento Milášek dorazit. Znáte to ? Scénáře jako vystřižené z Hollywoodu o ochotě jednoho odesílatele a přeochotě České pošty a konečně konečné doručovatelky v zasunutí lístku do schránky (v případě nepřítomnosti adresáta) s očekávaným vyrozuměním : "Máte balík na poště". Přiznám se. Byl jsem trochu (až infantilně) ovlivněn filmem s Kevinem Costnerem v hlavní roli o pošťákovi pošty Spojených států amerických v době, kdy ukrutná válka zničila celé lidstvo a postavila zbytky populace proti sobě. Ten sen byl příliš krásný. Asi je třeba počkat, až naše doručovatelky budou moci jezdit, po svých okrscích, na koních a plynule krásně hovořit s adresáty o tom, že pošta nesmí nikdy zklamat, a to ani za tu cenu, že by 99% adresátů neexistovalo. Odesílatel se v takových případech asi vždy najde. Kupříkladu poskytovatel nějakých těch služeb či médií, za které je možno vždy něco zinkasovat. Veledůležitou písemnost jsem přesto zhotovil a to hned v několika vydáních a odeslal. Pak nastalo bezduché surfování internetem a pokukování po všem možném. Nic co by mě, v tu dobu, zaujalo. A proto jsem, přes veškeré odříkání, nasměroval vyhlédávač na nějakou tu stránku s produkty PDA scény, abych se ještě ujistil, že má volba, při objednávce dalšího, nového, lepšího, krásnějšího, s ještě více pekelně ostrým displejem a krásně otvíracího Wolframa T3 byla správná. Nóóóóóóóóóó jo ! Protrpěl jsem si svý, ale ujistil jsem se, že volba byla správná. Cesta z práce domů již nebyla tak zoufalá jako ráno, ale měla taky své. Druhý den jsem byl zasypán telefony všech známých, že jsem na něco zapomněl. A myslím, že se ani nedivíte. Neměl jsem svého Miláška, který by si vzpoměl za mě. To však byla ta lepší varianta. Onen první den BEZ, po příjezdu domů mne čekal výslech, pro představu nastíňuji výslech MOSADU (kontrarozvědka Izraele) vyslýchající jednoho z poradců nejmenovaného předáka nejmenované, neexistující, tedy světem, ještě prozatím, neuznané země, resp. mou manželkou. Problém nebyl, jak se mi neustále snažila předestřít, tak veliký. Při cestě domů jsem zapomněl svou dceru ve školce. No uznejte, variant na vyzvednutí dcery ze školky přitom bylo několik, mohla ji vyzvednout klidně sama a nebo jí mohla vyzvednout má druhá dcera a neobtěžovat tím mne, toho jenž byl BEZ. Myslím, že by se dalo v klidu napsat "toho, jenž byl osamocen", ale to už použil jakýsi Mika Waltari ve svém Egypťanu Sinuhetovi (mimo jiné počtvrté přečteném na PDA). Jak už kdosi psal, ženy chápou jen to, co chtějí pochopit. Copak jsem jí mohl říct, že jsem zrovna BEZ, přitom to přece musela vědět? Vždyť musí znát ten pocit ze svých, sice "S", ale podobně obtěžujících pravidelných měsíčních periodách, tj. kdy člověk není schopen rozumně ani artikulovat natož jednat jako dospělý a zodpovědný jedinec či rodič. Nóóóóóóóó jo! A tak pozdní Faunovo odpoledne proběhlo již bez dalších větších komplikací, jen s tou skutečností, že jsem zaznamenal drobné chvění prstů a jakýsi neklid, který se neustále stupňoval. Ale obtěžovat tímhle svého obvodního lékaře jsem nehodlal. Jediné, co mě dokázalo uklidnit bylo jídlo, které jsem však nevychutnával jako obvykle (myslím tím rozeznávat chuť jedeného sousta), ale to jak jistě uznáte jsem nemohl praktikovat celý den, neřku-li týden. Jak bych asi vypadal, že ? O cestách na záchod Vám nebudu psát, protože skutečnost, že to bylo jediné místo, kde jsem si v dobách, kdy jsem jej ještě měl, mohl v klidu pohrát s palmíkem jasně ilustruje, co jsem asi zažíval. Večerní bloumání PC a pohled na nevyužitý USB kabel mne drásal i nadále, proto jsem se odebral k TV. O programových nabídkách všech dostupných TV snad není ani třeba více psát. Nikde holt nenabízejí dokumentární cykly o PDA nebo SW na PDA a nebo nenatočili jediný hraný film o uživateli PDA. To jsou samý krváky, investigativní žurnalistika apod. Proto jsem se odebral k večerní očistě. Ta již proběhla bez komplikací typu "ono první ráno BEZ". Dcera ještě dovyprávěla své matce a mé manželce ranní příhodu, nicméně uznejte, že jsem již nemohl k tomuto vydávat jakákoliv relevantní stanoviska a odpovědi na otázku "proč". I proto jsem předstíral spánek až se mi nakonec podařilo usnout.

A toto byl prosím jen jeden den ze sedmi, které změnily život mě, ale i celé mé rodině a kolegyni v práci. Proč ? Už vědí, že nemohu být BEZ a vždy (alespoň jak si, možná infantilně, myslím) se budou snažit, seč (pozor, nejde o zkratku středoevropského času) budou moci, abych už nikdy nepoznal jediný den BEZ. Proto Vám všem, kteří jste vlastníky nějakého toho PDA a trochu (více) jste mu propadli, přeji totéž. Krásný den.

PS : Má starší dcera, které je 10 let, už dnes velmi zdatně obrábí mého Miláška, když jsem, samozřejmě velmi zřídka, načásek mimo a nemám jej zrovna v ruce, kapse či podobně. Její, už asi tři měsíce, nejnovější touha : "taťko, já bych chtěla taky Palma", úplně rozebrala mou manželku a já se hurónsky rozesmál. No co, je vášnivý čtenář a vidí, že by si mohla číst všude. K dalším SW by přišla na chuť jistě také. A obec uživatelů PDA by se rozrostla o možná první, prozatím sice ještě dívku, ale v budoucnu jistě ženu. No uznejte, nebyl by to záslužný čin hodný ocenění ?

V jednom nejmenovaným městě (Ostravě) dne 1.6.2004

S pozdravem Váš
KK alias Jack